INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tohle je taky pěkně vykutálená partička. Trio z německého Chemnitzu očividně miluje divoké večírky spojené s poslechem řádně neohrabané rockové hudby. Ještě více však miluje tvorbu takovéto produkce. Posíleni vlivem zámořských veličin této odnože kytarové muziky se nás už svým druhým albem pokoušejí přesvědčit o vlastní schopnosti se svým vzorům směle podívat do očí.
Devítka skladeb z desky „Rörhät“ jim k tomu poskytuje dostatečně silnou záruku. VOLT od prvního hrábnutí do strun nasedají na mohutnou riffovou vlnu, na které pak s lehkostí absolvují tuto více než 35 minut dlouhou jízdu. Jízdu plné zatraceně neučesané, nespoutané a zdivočelé hudební smršti. Ač to už může znít jako otřepané klišé, tohle trio produkuje něco, co se dá nazvat jako „promyšlený bordel“. Žánrově bychom je mohli zařadit do škatulky noise rock, čemuž by odpovídalo hlavně provedení místy destruktivních kytarových riffů a vztekle afektovaného vokálu. VOLT se však nespokojují pouze s těmito základními stavebními prvky. Velice rádi si nenápadně zapátrají i v bluesových vodách, zavzpomínají na psychedelické sedmdesátky anebo jen tak zavtipkují třebas po vzoru THE MELVINS. Pozitivně lze vnímat i celou deskou se táhnoucí a místy výrazně do popředí se tlačící indie rockovou atmosféru a některé pasáže evokující volnou improvizaci. VOLT si však především nedělají příliš velikou hlavu s nějakými konvencemi, či snahou o posluchačskou přístupnost. Z každého tónu „Rörhät“ je cítit, že si hlavně dělají to, co sami uznají za vhodné. Chtějí tvořit řádně nervní muziku, chtějí válcovat své posluchače a zároveň jim nepředkládat stravitelné hudební meníčko. Je pravdou, že jeho první požití neprojde krkem úplně snadno. A i kdyby se vám to hned napoprvé podařilo bez problémů, závěrečná dvanáctiminutová tryzna „Volt“ vám trávení zaručeně znepříjemní!
Play it loud! It's only rock 'n' roll, baby!
7,5 / 10
Andre Dietrich
- kytara, vokály
Boris Kaiser
- bicí
Nico Lindner
- basa
1. Kreuz
2. Griffel
3. Frommbug
4. Zwiggilusion
5. Stativ
6. Hospital In Wales
7. Praecrox
8. Dr.Cox Medua
9. Volt
Rörhät (2006)
Romeo K.O. (2005)
Quattro (7" 4-way split) (2003)
Breed (2002)
ROERHEDDS vs SPEEDBALL 69 12" split (2001)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Exile On Mainstream Records
Stopáž: 36:31
Produkce: Christian Wagner & Guido Lucas
Studio: Blubox Troisdorf
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.